Tady na Kubě auta žijí navěky

Auta, která byste jinde na světě potkávali jen v muzeích nebo na srazech veteránů, jsou zde každodenní realitou. "Tady na Kubě auta žijí navěky," říká mi jeden z řidičů, když se sklání nad otevřenou kapotou svého Fordu Fairlane z roku 1956.

Tato alegorická věta přesně vystihuje celý ostrov a jeho unikátní automobilovou kulturu. Automobily, které jinde dávno dosloužily, tady žijí dál – opravované, přestavěné, udržované s láskou a někdy i se zoufalstvím.

Cesta z východní části Kuby přes města Antilla, Holguín, Las Tunas, Camagüey, Santa Claru až do Havany výrazně mění krajinu i tempo života, ale jedna věc zůstává neměnná – přítomnost aut, která můžete vidět jen zde, nikde jinde na světě.

První vůz, který si důkladně prohlížím na své cestě, je hodně starý, přesto nablýskaný Ford Fairlane. Jeho majitel, mladý Kubánec v kšiltovce, mi s pýchou ukazuje čínský dieselový motor značky Yuchai, který nahradil původní americký osmiválec. "Každý den na tom musím něco opravit," směje se, "ale to auto mně nikdy nenechalo na holičkách." A stejně jako jeho auto, i on sám oplývá nezdolnou energií.

Jedno auto krásnější než druhé. Starý Chevrolet Bel Air z roku 1957 v kombinaci červené a bílé se leskne na slunci a působí jako nedotčený časem – až na to, že majitel právě svírá hadr, jímž z kapoty utírá prach, který se na něj za letního větru neustále snáší. "Jezdím s tímhle autem jako taxík pro turisty," chlubí se. "Turisti ho milují – říkají, že tohle bychom dnes v Americe nenašli ani v muzeu."

Jen o kousek dál stojí Buick Super Riviera z roku 1952, jehož vybledlý lak naznačuje neúprosné zub času. Přesto je stále impozantní a ční mezi oprýskanými domy a palmami. Jeho robustní linie je jako připomínka éry, kdy automobily měly nejen duši, ale i charakter.

Jakmile opustím město, ocitám se na prašných venkovských cestách, kde auta získávají ještě další rozměr. Jeepy Willys, památka na druhou světovou válku a dávno minulou přítomnost amerických vojáků, dnes neslouží jen jako offroady. Vidím jeden, jehož kabina byla nahrubo svařena z plechu, jak převáží školní děti. Ty se tísní na palandě vzadu, hlučně si povídají a mávají mi, zatímco řidič se snaží držet vozidlo na výmolech.

Jiný Jeep, který brázdí prašnou cestu, má pod kapotou motor z ruského KamAZu. Tato improvizace je na Kubě dost běžná – zdejší mechanici dokáží namontovat téměř jakýkoliv motor do jakéhokoliv auta. Říká se, že na Kubě je každý tak trochu automechanik. Opravy zde nejsou volbou, jsou nutností.

Potkávám vozidla ruské provenience. KamAZ s obrovskou korbou stojí vedle tržiště a slouží jako mobilní sklad ovoce. Vedle něj stojí Moskvič 412, který si jeho majitel přetvořil na nápadně vypadající závodní speciál. Na trzích potkávám také ZiL 130, který již dávno ztratil svou původní masku vojenského náklaďáku. Nyní s ním místní farmáři vozí banány a třtinový cukr.

Havana je pak jako mnohakilometrové muzeum pod širým nebem. Po projížďce v koloně u slavné promenády Malecon se fotím s Cadillacem Fleetwood z roku 1953. Ten září novotou, jako by právě opustil showroom. "Čekal jsem přes rok, než mi dorazila barva z Ameriky," svěřuje se mi hrdý majitel v kubánském slamáku. Vedle parkující GAZ 24 Volha mi připomíná, že na tomto ostrově přežívá nejen americká automobilová historie, ale i ta sovětská. Auta zde vibrují v krásně nesourodém rytmu času.

Nasedám do Pontiacu Star Chief, jehož čalounění voní přímořským vzduchem smíšeným s aromatem rumu a cigaret. Řidič, vysmátý Kubánec v ležérní košili, se usmívá do slunce. "Tady na Kubě auta žijí navěky," opakuje mi, než zařadí rychlost a odváží mě k západu slunce na druhé straně města. Specifikum tohoto dopravního světa mě fascinuje. Tady nejsou auta jen plechy na čtyřech kolech. Jsou symbolem přežití, znakem improvizace, ale i hrdostí na vlastní dovednosti.

Automobilový život na Kubě by se dá vtěsnat do jednoho slova – odolnost. A stejně jako zdejší lidé, i auta tu odolávají zubu času, dokáží se přizpůsobit a nadále pokračovat navzdory téměř nepřekonatelným překážkám.

Kuba není místem, kde byste obdivovali blyštící se novoty a neporušené fasády. Kuba je místem, kde každý kousek železa má svůj jedinečný příběh. Stačí jen přijet, otevřít oči a naslouchat těmto zdánlivě nehlučným svědectvím o čase a přežití. Tady auta opravdu žijí navěky – a nejen plech, ale i duše, kterou opravdu tady na Kubě auta mají!